V polovině října proběhly volby do Senátu Parlamentu ČR. Už tradičně si tak čeští voliči mají možnost vyzkoušet v našem prostředí ojedinělý fenomén většinového volebního systému. Dvoukolový systém volby je pak o to zajímavější, že voliči mohou v drtivé většině případů volit dvakrát v krátkém časovém sledu po sobě a je tak velmi zajímavé sledovat, jaké strategie hlasování si vybírají. Tento zajímavý fenomén zaujal i řadu světoznámých politologů, kteří se snaží vytvářet hypotézy, jak se voliči při použití konkrétního volebního systému budou chovat. Co když takové teorie aplikujeme na volby do českého Senátu? Potvrzuje český volič hypotézy vědeckých kapacit oboru?
Své vize popsal uznávaný italský politolog Giovanni Sartori v knize Srovnávací ústavní inženýrství z roku 1994 následovně – volič v 1. kole střílí za tmy, ve 2. kole pak za plného denního světla. To znamená, že volič si v 1. kole svobodně zvolí svoji preferenci a strategicky, tedy v závislosti na faktorech jiných než jen svých osobních, volí až ve 2. kole. Oproti tomu americký politolog Garry Cox ve své knize Making Votes Count (doslova „Aby se hlasy počítaly“) z roku 1997 říká, že volič se ve dvoukolovém systému chová strategicky už v 1. kole. Důvodem je především snaha ovlivnit, kdo se dostane do kola druhého a jakou tam pak budou mít kandidáti proti sobě šanci. Volič tak nemůže „svobodně“ volit jen svoji preferenci, ale musí se dívat i jeden krok dopředu.
Cox pak tvrdí, že pokud do 2. kola postupují pouze 2 kandidáti – jako v případě českých senátních voleb – voliči mají v 1. kole tendenci vybírat si mezi kandidáty očekávanými na prvních třech místech a další „opouští“. Ve výsledcích tak vzniká výrazná mezera mezi 3. a 4. kandidátem. Zároveň Cox upozorňuje, že naopak výsledky 1. a 2. nejlepšího kandidáta budou jen s minimálním rozdílem. Voličům totiž nepůjde o to zvolit někoho už v 1. kole a budou mít tendenci 1. očekávaného kandidáta rovněž „opouštět“ – jejich hlas má větší cenu pro jiného kandidáta a díky tomu ovlivní, kdo postoupí společně s očekávaně nejlepším kandidátem do 2. kola.
Čeští voliči v 1. kole senátních voleb nevolí nijak zásadně strategicky.
Data z posledních 3 senátních voleb v letech 2010, 2012 a 2014, na základě kterých je zvolena současná horní komora parlamentu, ukazují zajímavé výsledky. Zatímco totiž Cox předpokládá rozdíl mezi 1. a 2. kandidátem v 1. kole nízký, průměrně byl tento rozdíl nezanedbatelných 7,75 procentních bodů (viz infografika níže). Rozdíl mezi 3. a 4. kandidátem pak byl očekáván vysoký, ale ukázal se průměrně být jen 4,19 procentních bodů. Tzn. že nijak zásadní propast mezi kandidáty umístěnými na 3. a 4. místě v 1. kole senátních voleb není, naopak se tento rozdíl projevuje mezi vítězem a kandidátem na 2. místě, kde však měl být rozdíl minimální. Všimněme si také, že Coxovi nijak nezáleží na tom, kolik kandidátů je celkem voličům k dispozici. To se však ukazuje jako velmi důležitý faktor, když graf níže ukazuje, že čím více bylo kandidátů, tím menší byl průměrný součet procentuálních zisků prvních tří kandidátů v 1. kole.
Z výše uvedeného tak lze usuzovat, že čeští voliči v 1. kole senátních voleb nevolí nijak zásadně strategicky – minimálně ne tak, jak předpokládá Garry Cox. Naopak se zdá, že čím větší výběr volič má, tím více se projevuje ona „střelba naslepo“, jak o ní píše Sartori, a hlasy se stále více rozmělňují. Ani Sartoriho hypotézy se však v celé šíři nepotvrdily, když je vidět, že i při 10 kandidátech dostávají první 3 v součtu přibližně 60 % hlasů. A to nelze považovat za důkaz, že by voliči vybírali mezi kandidáty pouze a jen na základě svých preferencí.
Než však začneme pálit a trhat na kusy obě zmíněné politologické bible, je třeba říct, že autoři se vůbec nezabývají jednou důležitou věcí, a to volební účastí. Je samozřejmě chybou opomenout tak zásadní věc, ale tak už to s teoriemi bývá – jsou vytvářeny v „ideálním“ experimentálním prostředí. Pokud však k volbám přijde 38,62 % oprávněných voličů (volební účast v 1. kole senátních voleb 2014), můžeme očekávat, že nejde o reprezentativní vzorek lidí, ale o výběrovou skupinu společnosti, která se chová jinak než bychom předpokládali u celé populace. Český volič tak sice zdánlivě bourá teorie nejvýznamnějších politologů zabývajících se účinky volebních systémů, ve skutečnosti však potvrzuje spíše jinou věc. Že většinově nechodí k volbám. Ale to už je známá věc.
Autor infografiky: Lukáš Hájek na základě dat ČSÚ (www.volby.cz)
Obr. v perexu: Senát Parlamentu ČR | zdroj: en.wikipedia.org