Musel to být pro delegáty na víkendovém volebním kongresu Strany práv občanů ZEMANOVCI zvláštní pocit. Na potápějící se lodi už ani nemohla hrát hudba, protože strana je už dávno pod politickou hladinou. Otázkou bylo, kdo se ještě pokusí (pragmaticky) vyplavat zpět na hladinu, a kdo si naopak (naivně) zachová čest a bude ochoten spadnout až k hlubokému a temnému dnu. Pokud někdo čekal, že kapitán zůstane mezi věrnými, nestalo se tak. Miloš Zeman je dlouhodobě jeden z nejlepších politických hráčů na české scéně, a právě proto vyslovil své přání, aby si stranická mrtvola sundala tričko s jeho jménem ze své hrudi: „I když možná některé z vás to bude bolet – prosím vás, abyste odstranili z názvu naší strany slovo zemanovci, protože to, k čemu byla tato strana trvale vytvořena, bylo hájení práv občanů, nikoli hájení práva jednoho člověka„.
V podzimních komunálních volbách bude prezident „svoji“ stranu znovu volit, stejně tak i v dalších poslaneckých (jestli ještě bude koho), signál je i přesto jasný – teď už jste sami. Proč ale takový rozchod se svým dítětem? Důvodem je Zemanova ješitnost, která určuje jeho dva základní a dlouhodobě rozpoznatelné politické cíle. Prvním z nich je touha zapsat se do historie. Zde udělal Miloš Zeman již několik sedmimílových kroků. Ve své kariéře dosáhl snad všech významných politických funkcí v zemi. Stal se prvním prezidentem v historii vybraným přímo občany České republiky, a to po desetiletém exilu mimo reflektory (!). Zcela pozměnil chápání prezidentského úřadu, když na tradiční státní společenské akce prezidentská kancelář rozesílá pozvánky podle osobních sympatií a antipatií svého šéfa. Několika významných pravomocí (jmenování profesorů, udělování milostí) se prezident až příliš rychle a nerozvážně zbavil a naopak si žádá mnohé další (větší možnosti zasahovat do výběru členů vlády). Na 20 let v politice a především pouhý jeden rok na Hradě je to více než dost odstavců do učebnic dějepisu i politologie.
Zemanova politika má dva základní cíle: zapsat se do historie a být oblíbený u veřejnosti a voličů.Vlastní sebestřednost Miloše Zemana ho ale nutí sledovat i další, druhý cíl, a tím je popularita u veřejnosti, která se mj. podepsala i pod Zemanovým rozhodnutím rozejít se s SPOZ. Ano, i takový (nebo snad právě takový) matador sleduje tak „prostou“ věc, jakou je oblíbenost u občanů a především u svých voličů. Oba dva cíle Zemanovi politiky se přitom doplňují a zároveň jdou často proti sobě. Proto si nastavují vzájemné mantinely, kde existují hranice jednoho, aby nebylo ohroženo druhé. Již některými výše zmíněnými kroky se prezident trefoval do nálad veřejnosti, jak ukazuje infografika níže. Zároveň je ale vidět, že obecná popularita jeho úřadu postupně nebezpečně klesala, dokonce až pod hranici 40 %. Oblibu je přitom nutné sledovat z dlouhodobé a čistě prozaické perspektivy. Prezident v září tohoto roku oslaví sedmdesátku, v době konání dalších prezidentských voleb mu bude 73 let. To je věk, kdy by se ještě mohl o úřad znovu ucházet, i když zdraví viditelně trápí prezidenta občas už nyní. Miloš Zeman by ale určitě nechtěl odcházet po jediném pětiletém cyklu a i kdyby nakonec ano, zcela jistě nechce jít stejnou cestou Václava Klause, která byla dlážděna nenávistí veřejnosti nad nepopulárním krokem (vyhlášenou amnestií).
Ješitnost Miloše Zemana je zkrátka jeho alfou a omegou. Úhelným kamenem politického konání i dlouhého přežití v této drsné hře. Stejně jako dokáže činit revoluční kroky a nastolovat nepříjemné otázky, zároveň ho jeho vlastní zalíbení drží v mezích veřejné obliby, která v demokracii a přímé volbě rozhoduje o bytí a nebytí každého politika. Prezident už v mnoha ohledech splnil svůj úkol „zapsat se do historie“. Teď se bude chtít vrátit zpět k poctivé práci politika zalíbit se veřejnosti a přestat ji konečně rozdělovat. Tedy snad…
Autor infografiky: Lukáš Hájek na základě dat CVVM a MEDIAN
Obr. v perexu: Prezident Miloš Zeman | zdroj: commons.wikimedia.org