Před týdnem premiér Bohuslav Sobotka s pýchou a zároveň velmi opatrně ohlašoval napravení vztahů s Čínou. Předseda vlády zmínil, jak moc jsou tyto vztahy v současnosti špatné a odvolával se na potřebu oživit zejména ekonomickou spolupráci obou zemí. Této strategii nelze nic vytknout, Čína je bezpochyby zásadním globálním hráčem nejenom jako továrna světa, ale také už jako významný investor s kapitálem k rozdávání. Problémem jsou však konkrétní kroky, které se rozhodl nový kabinet v čele se Sobotkou a za partnerství ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka využít. Vláda se chce Číně zalíbit v jejím slabém místě, možná i Achillově patě, a to v otázce Tibetu.
„…a také platí, že jestliže jako Česká republika dlouhodobě respektujeme územní celistvost Číny, logicky nemůžeme uznávat tibetskou exilovou vládu,“ prohlásil Sobotka na výše zmíněné tiskové konferenci. On sám si přitom velmi jasně uvědomoval důležitost tohoto vzkazu, několikrát ztlumil hlas a pečlivě vážil slova. A byl důvod proč. Postavit se takové velmoci, jakou Čína bezesporu je, a ještě k tomu skrze Tibet, by bylo velmi odvážné. Udělat přesně opačné gesto je však až příliš slabošské. Sobotka se odvolával na další silné hráče evropské politiky jako Francii či Německo, jejichž podobné strategické partnerství s Čínou „má Česká republika zájem vybudovat“. Rovněž panuje představa našeho malého významu ve světě – copak my se můžeme stavět Číně?
Takové uvažování má dvě chybné roviny. Za prvé už dávno nejsme státem malého významu, ale jsme součástí větší entity Evropské unie s vedoucí ekonomickou silou na globální úrovni. Není žádnou ostudou se za takovou sílu schovat, přesněji využívat našich společných schopností s dalšími evropskými státy a vyjednat si silnější pozici vůči Číně. Osamocené akce podobné Sobotkovu „výpadu“ pak znamenají jen ubohé zesměšnění sebe sama a zbytečné pokoření před velkým obrem. Za druhé bychom to měli být právě my, kdo nebude jednat a mluvit o tibetské vládě bez ní, protože když už si tak dlouho neseme historický komplex mnichovské dohody, proč si na něj nevzpomeneme v tu správnou chvíli, tedy nyní. Vedle jednání „o nás bez nás“ jsme pak zažívali i dlouhá léta v područí komunismu a rovněž i obsazení cizími vojsky, i když ne celým státem, jako tak trpí Tibet. Jak by přitom bylo nám, kdyby zbytek světa odvrátil nejenom pomocné ruce, což se bohužel stalo, ale dokonce i oči a zcela otevřeně schvaloval naše strádání pod totalitní vládou za přispění sovětských armád. V politice mají významnou sílu i pouhá gesta, která přitom nestojí mnoho. I takového gesta se však svým postojem vzdáváme.
Sobotka chce rovněž „vycházet z principů společné evropské politiky, která mj, zahrnuje akceptování politiky jedné Číny a otázky neoddělitelnosti Tibetu“. I Evropská unie si samozřejmě udržuje přísně formální slovník vůči silnému ekonomickému hráči, ale řada institucí se nebojí vyjádřit své pochybnosti o situaci Tibetu. Evropský parlament tak pravidelně upozorňuje na porušování lidských práv v Tibetu (rezoluce EP zde nebo zde) a místní poměry kritizuje i Evropská komise (prohlášení zde a zde). Není proto třeba hned deklarativně prohlašovat samostatnost Tibetu, ale je důležité nadále důrazně a hlasitě upozorňovat na problémy tibetského lidu a postupem času i ukázat, že držení Tibetu Čínou prostě nelegální i nemorální je. Velmi smutné je rovněž odvolávání se na Chartu OSN a článek o nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států. Charta OSN totiž vstoupila v platnost již v roce 1945 a když v roce 1950 vpochodovaly čínské jednotky do Tibetu, kdo se ptal po respektování cizí suverenity? Přitom minimálně Československo bylo zakládajícím členem OSN a od začátku se tak zavázalo respektovat její ujednání.
Ti, kteří pak čekali, že vláda zůstane alespoň u slov a celá věc nakonec „vyšumí“, s hrůzou vstávali dnes ráno. Na serveru novinky.cz se totiž objevila zpráva, že ministr zahraničí Zaorálek podepsal na své návštěvě Číny prohlášení stvrzující předchozí vyjádření o neoddělitelnosti Tibetu. Svého druhu smlouvou a platným dokumentem tak zavázal naši vládu v této otázce zcela mlčet a zúžil operativní schopnosti v samotné otázce lidských práv na naprosté minimum. Vláda pompézně oslavuje své zlepšení vztahů s Čínou, ale copak nevidí, za jakou cenu? Celou věc prezentuje jako hru s nulovým součtem – buď spolupráce, nebo podpora Tibetu. Takto ale problém nestojí. Spolupracovat můžeme a měli bychom a skrze to musím informovat a diskutovat o problémech Tibetu. Zvláště v době, kdy dále dochází k sebeupalování tibetských mnichů, kteří se tak snaží světovou veřejnost zalarmovat. A dále se ptám, co bude následovat? Pokud chceme obchodovat s Ruskem, musíme podepsat neoddělitelnost Krymu? Pro spolupráci se Srbskem nesmíme uznat Kosovo?
A ještě jedna poznámka, spíše osobní a o to více smutná. Snažím se představit si, jak by nad kroky vlády zcela jistě zaplakal Václav Havel. Kdyby žil, věřím, že by reagoval pozváním svého přítele, tibetského dalajlámy. Václav Havel už ale bohužel není mezi námi a já se zármutkem doufám, že tam zhora se dívá někam jinam než sem dolů na své „děti sametové revoluce“, bojovníků za svobodu, demokracii a lidská práva.
Obr. v perexu: Vlajka Tibetu | zdroj: commons.wikimedia.org