Reklama
 
Blog | Lukáš Hájek

Nikdy nezapomeneme

Text mého projevu předneseného při oficiální vzpomínce na 21. srpen 1968 v Liberci

Vážení pamětníci, paní primátorko a další hosté, dámy a pánové,

dovolte mi popsat události invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vzpomínkami přímého účastníka, mladého člověka, který se v oněch srpnových dnech ocitl v Liberci v podstatě náhodou. Byl to člověk, kterých bylo tenkrát v Československu miliony – snil o svobodě, demokracii a lepším životě ve svém domově. Tímto jedním člověkem byl Václav Havel, jenž na sebe již dříve upozornil zejména odsouzením cenzury a v obrodném procesu se celkově silně angažoval. V roce 1968, v době dosud vrcholící proměny celé společnosti, si právě domlouval studijní pobyt ve Spojených státech amerických, ale zatím odmítal vycestovat. Ve svých donedávna zapomenutých dopisech do zahraničí ze začátku srpna psal: „… myslím, že právě tento rok bych měl být v Praze, jsem tu zapleten do spousty různých věcí, od nichž nemohu tak náhle na tak dlouho odejít… (…) Myslím, že právě tenhle rok bude zde dost zajímavý a dost důležitý a že tu mohu v této době leccos udělat…“

Havel měl bezpochyby pravdu – rok 1968 byl velmi důležitý, ale nikoho ani zdaleka nemohlo napadnout, že přijde 21. srpen, den, který změnil historii státu, národa a všech lidí. Samotnou invazi popisuje Václav Havel svými slovy:

Reklama

„Byl jsem náhodou v Liberci u přátel, s nimiž jsem se opíjel, když nám kdosi ve tři ráno telefonoval, že jsme přepadeni. Přirozeně jsem to považoval za hloupý žert (jako snad každý), nicméně když jsme vyšli ven, zjistili jsme, že město je už plné tanků a obrněných vozů a nebe plné letadel a helikoptér. Zůstal jsem v Liberci (až do moskevských dohod), kde jsem se normálně zapojil – jako každý – do odboje, lze-li to tak nazvat. Byl jsem tři dny v rozhlase, kde jsem psal různé výzvy, komentáře atd., pak jsem byl na radnici v takovém týmu poradců starosty, pro něhož jsem psal různé proslovy, výzvy k obyvatelům a podobně a kde jsem pomáhal řešit různé problémy, které vznikaly. Byl jsem tam svědkem několika dosti ošklivých masakrů, kdy stříleli do lidí, kdy tank shodil na náměstí dům s podloubím, které spadlo na lidi a pak rozjel tři sanitky atd. atd. Celkově to byl ovšem při vší tragičnosti fantastický týden, na který nikdy v životě nezapomenu. Byl to jediný týden snad od roku 1938, kdy byl národ opravdu jednotný, kde byli všichni stateční, kdy se mluvila úplná pravda, kdy byli lidi k sobě ohromně slušní, kdy se přirozenými vůdci stávali ti nejchytřejší, kdy existovala skutečná demokracie, zmizely všechny sociální přehrady a já nevím co všechno ještě.

Hippies hlídali předsedu národního výboru a hráli mu na kytaru trampské písničky, v noci ve městě hlídkovaly skupiny složené ze dvou strážníků a dvou (donedávna) „chuligánů“, do rozhlasu nám vozili z mezinárodního hotelu zadarmo spousty jídla a z nemocnice spousty povzbuzujících prášků, dělníci nabízeli spisovatelům úkryt ve fabrikách, intelekt, fantazie, důvtip a humor opravdu vítězily nad tanky. Připadá mi to s odstupem jako jakýsi krásný a zoufalý sen národa o svobodném a spravedlivém životě nebo něco takového. Jakási hodinka pravdy.“

A dnes je tomu na den přesně již 46 let, co se tyto události odehrály. Mnozí by si mohli myslet, že tak dávná doba nám již nemůže nic říci. Mnozí by si mohli myslet, že mohou zapomenout na invazi z roku 1968. Opak je ale pravdou a proto právě dnes, právě teď, stojíme na místech, které změnily chod dějin. Vzpomínáme. Stojíme na místech, kde lidé křičeli a mávali pěstí na projíždějící tanky směřující od Šaldova divadla přes náměstí dolů Moskevskou ulicí. I zde lidé stejně jako jinde sundávali popisná čísla z domů a ukazatele ze sloupů, aby alespoň nějak ztížili postup okupačních vojsk. Dnes stojíme na místech, kde podráždění důstojníci i běžní vojáci tzv. „spřátelených armád“ stříleli do lidí a několik desítek jich zranili. Zároveň stojíme na místech těch největších masakrů, kde bylo několik lidí surově zastřeleno. A to vše jen proto, že jsme zcela nenásilně a bez jakýchkoliv vedlejších záměrů natáhli opět ruku ke svobodě.

Považuji za velmi nebezpečné zapomínat, protože ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. Přitom právě v těchto dnech a měsících tanky opět jezdí Evropou. Hrozba invazí či vojenská invaze samotná se znovu využívají jako snad „běžný“ nástroj politiky bez jakéhokoliv studu a hany. Lidé opět umírají a mráz přichází znovu z Kremlu, podobně jako v roce 1968. Stát tu dnes na tomto místě a vzpomínat společně s Vámi je pro mě upřímná čest, které si nesmírně vážím. Zároveň to berte, prosím, jako příslib toho, že nezapomíná celá moje generace. Já sám mám mezi svými vrstevníky mnoho takových, kteří nezapomínají a mezi těmi ostatními se snažíme povědomí rozšiřovat. Vím, že nezapomínáte ani vy tady, tak, jak tu dnes společně jsme.

Nikdy nesmíme zapomenout na 21. srpen 1968, den, který rozerval naše malé i velké dějiny jako se tak stalo už tolikrát v historii.

A právě proto nikdy nesmíme zapomenout – stejně jako zpívá Karel Kryl ve své písni.

„Nikogda nězabuděm.“

Nikdy nezapomeneme.

Děkuji.

 

 

Pozn.: Citované pasáže z dopisů Václava Havla do zahraničí jsou převzaty z časopisu Respekt, č. 15, r. 2014.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama