V souvislosti se svojí obhajobou pomoci lidem v nouzi současné uprchlické krize dostávám řadu reakcí. Některé jsou vstřícné, některé mdlé a jiné přímo opovrženíhodné. Podle míry jejich tuposti je řeším mávnutím ruky, mírným údivem či naprostým úžasem. S většinou řečí o „nutné převýchově“ či zřejmé „neinteligenci“ uprchlíků se srovnat skutečně nějak dá, i když jednoduché to určitě není.
Občas ale čtu slova, která přecházet nelze. Větou podobného typu byla jakoby samozřejmá poznámka pod jedním emailem. Její doslovná podoba zní: „A stejně si myslím, že ti migranti zde v zimě vymrznou jako vosy hahahaha.“ Tyto poznámky už odmítám přecházet ignorací, tato odporná vyjádření zcela odmítám.
Aby bylo jasné již na začátku – nejsem dotčený jednou zápornou kritikou, na kterou v afektu reaguji. Tento názor jsem obdržel již před týdnem a zcela záměrně jsem počkal, dokud nebudu psát pod vlivem emocí. Slova se mi sice stále hledají těžce, ale smutek nad podobnými výroky již střídá spíše chuť k odporu. Skutečný boj je totiž to jediné, co v této situaci může dostat své místo.
Takto rasistické, xenofobní a lidsky zcela nechutné výroky jsou bohužel stále četnější. A co více, neobjevují se od lidí nevzdělaných, vzdálených a bezvýznamných. Tímto způsobem hovoří osoby sečtělé, často z našeho blízkého okolí a především, takto nějak dnes mluví i naše politické elity v čele s prezidentem Milošem Zemanem.
Podívejme se na sebe dobře, právě z nás totiž promlouvá to nejhorší v nás. Mimořádné situace vždy odhalují skutečnou povahu věcí a současné bezpečnostní, sociální a politické krize Evropy nám dávají šanci pohlédnout do zrcadla. Co tam skutečně vidíme, lze srovnat snad pouze s posledním pohledem Doriana Graye.
V naší společnosti a lidech převládá ryzí nenávist, zášť a lež. Je pro mě naprosto nepochopitelné, jak jedna lidská bytost může projevovat smích nad tím, že některá jiná strádá. Cožpak jsme skutečně ztratili veškerou schopnost empatie, solidarity a ochoty pomáhat?
Těmi, kdo dnes nejvíce odmítají skutečnou pomoc migrantům utíkajícím před válečnými hrůzami, jsou obyvatelé Česka, Slovenska, Maďarska, Polska, Rumunska… Co mají tyto země společné? To není složité odhalit. Čtyři desetiletí strávená v komunistickém útlaku z našich společností udělali do sebe zahleděné ignoranty potichu se smějící cizímu neštěstí. Vždyť i v Německu je hlavní centrum nelidskosti v bývalé NDR.
Komunismus v nás zanechává i 25 let po Sametové revoluci závaží, které nás stahuje pryč od civilizovaného světa. To závaží má na sobě stále vytesáno srp a kladivo a jeho pružina skřípe smíchem zubaté bestie.
Upřímně lituji lidi, kteří museli strávit většinu svého života ve světě nesvobody, útlaku a nuceného mlčení. Ještě více mě mrzí, když vidím, jak moc se stopy tohoto systému vryly přeživším pod kůži. Až tam ke kostem. A tito neštastníci předávají svoji temnou zkušenost svým dětem. A dětem svých dětí. Mysleli jsme si, že jsme v Listopadu zvítězili, ale naše cesta měla teprve začít a dnes vidíme, jak málo jsme prozatím ušli.
Ovšem toto se změní. Musí se to změnit. Současný stav našeho myšlení a chování je zcela neudržitelný. Pokud chceme patřit mezi svět a kulturu, kde silnější pomáhá slabšímu, kde můžeme svobodně přemýšlet a diskutovat, kde každý dostává svoji šanci na plnohodnotný život, musíme začít aktivně konat.
Minulé generace nesou vlastní cejch minulosti. Radím vám dobře, zbavte se ho, protože je hluboko ve vašem srdci, jež díky tomu černá zevnitř. Lidé naplnění hořkostí a hněvem přestávají býti lidmi a stávají se monstry. Monstry, která si neváží největšího daru života, totiž života samotného.
Změna ale přijde, ať už se nenávistníci před sebou samými zachrání nebo nikoliv. Právě v těchto letech totiž do dospělého věku dorůstá moje vlastní generace. Generace, která vyrůstala ve svobodě. Generace, ve které je spoustu mladých lidí, kteří jsou ochotní vzít otěže vlastního života do svých rukou a přetvářet svět.
Jsme jiní, vyrostli jsme v jiném světě. Zatímco vás vychovávaly filmy k poslušnosti, my jsme vyrostli s Matrixem a pochopili jsme, jak se stát skutečně autonomními bytostmi. Zatímco vás vychovávaly filmy k třídnímu boji, my jsme vyrostli s Kultem hákového kříže a naučili jsme se, že nenávist je špatná. Nutili vás poslouchat Vondráčkovou, která nemá problém s ruskou propagandou, a Gotta, který po udělení státního vyznamenání s klidem ukáže fakáče do televize. My posloucháme jinou hudbu – do uší nám hrají umělci různých barev, vyznání a sexuálních orientací. Lidi hodnotíme podle jiných měřítek, rozumíme významu tolerance.
Nedostali jste šanci cestovat a vzdělávat se ve skutečně komplexním slova smyslu. My ovšem ano. Navštěvujeme země celého světa, vytváříme si vlastní názory, porovnáváme. Seznamujeme se s těmi nejzajímavějšími teoriemi a poznatky, kterým dal člověk vzniknout. Často odjíždíme s prázdnýma rukama a pracujeme do úmoru těla, abychom se vrátili s pocitem vlastních zásluh. Naše chyby jsou našimi chybami, naše úspěchy jsou našimi úspěchy. Neymlouváme se, ale vstáváme a budujeme.
Jsme jiní. Zajímá nás naše okolí, pracujeme pro komunitu, děláme dobrovolnou činnost. O věcech jsme zvyklí diskutovat, už nemáme politická, společenská či sexuální tabu. Jsme nadšení pro ekologii, protože to my zde budeme žít ještě desítky a desítky let a chceme svůj svět chránit. Pro nás a naše děti.
Zní to všechno tak nějak idealisticky? Zcela jistě, ale i to je pro moji generaci typické, jsme větší optimisté. Není to samozřejmě vše tak jednoznačné. I mezi mými vrstevníky je mnoho těch, kteří nechápou výše popsané věty a sami se zařazují po bok minulosti. A na druhé straně je spoustu lidí minulosti, kteří překonali vlastní stín a vykročili směrem k uctívání svobody a lidskosti.
Nevolám po radikalizaci mladých, nevolám po otevírání hranic, toužím pouze po lidskosti a vzájemném respektu. Ale ať už se stane cokoliv, vám – lidem minulosti – budoucnost nepatří. Budoucnost jsme my, děti tolerance a svobody. Děti Sametové revoluce. My jsme děti Václava Havla.
Hovořím jako pravdoláskař či sluníčkář? Tak se to přeci dnes říká. Jsem pyšný na to, kým jsem a k jaké generaci patřím. Jsem vděčný za to, že nemusím žít v režimu, který láme lidi. Jsem pyšný na to, že jsem schopen lásky a empatie a nepřeji jinému člověku bolest a strast.
A jsem pyšný na to, že znám dost lidí, kteří nesou moji pýchu se mnou. Protože právě my jsme ochotni odstřihnout závaží minulosti a skutečně se vydat na naši cestu zpět do civilizace. Jsme ochotni vzít vlastní životy do svých rukou, překonat sebevětší překážky a dokázat velké věci.
Nikdo z vás, lidí minulosti, nemůže tomuto procesu zabránit.