Předem se omlouvám, že kazím iluze – ano, i v Německu mají špinavé ulice, a ne, nemají tu létající auta. (Tedy pokud nelítají opravud vysoko, kde je nevidím.) Přeci jen je ale několik věcí, které mě více či méně překvapily. A jelikož se trochu obávám toho, že mi během možná i krátké doby začnou připadat zcela normální, musím je zapsat nyní.
1. Věci se nevyhazují
Každý má občas doma přebytečný stolek, židli či sadu talířů. IKEA nás všechny pravidelně zásobuje novým materiálem a my pak těžce přemýšlíme, co se starými krámy. A nebo také ne a prostě je vyhodíme na nejbližší skládce či je rovnou na chalupě spálíme. Ne tak v německých městech. Je zcela běžné dát staré věci jednoduše před dům na ulici, počkat dle jejich stavu den či dva a hle – vše je pryč. Někomu se něco nehodí, ale zcela jistě to užije někdo jiný. Už jsem takhle našel „nové“ poličky a rošt pod matraci. Krásný zvyk.
2. Balík u sousedů
Ve schránce byl pouze podivný modrý papírek. Říkal něco o sousedech, balíku, Schmittovi? Věděl jsem, že mi balík má přijít, ale počítal jsem s tím, že ho nechají na poště, když mě doma nezastihnou. Ale pošťák ho vážně nechal jednoduše u sousedů. Paní Schmittové se ptám, jestli tam balík skutečně je a ona mi ho bez problému předává s pár milými úsměvy navíc. Wow, ani nechci domýšlet, co by na podobný systém řekli lidé v Čechách.
3. Chodci si pískají
Každodenní situace – opravuje se chodník. A nejenom, že se opravuje, ale je totálně na maděru. A co mají chodci dělat? Žádná cedule upozorňující na nutnost přejít na druhou stranu, kde je vedlejší chodník pravděpodobně stejně rozkopán podobným způsobem. Ne, v Mannheimu se uzavře celý jeden silniční pruh a udělá se z něj chodník. Jak prosté.
4. Cyklisté si také pískají
A podobně jednoduché to mají i cyklisté. Tedy vlastně mnohem více. Snad na každé silnici, na každém chodníku je červeně vyznačen dostatečně široký pruh na to, aby se všichni bezpečně dostali do cíle. Není potom divu, že prostory před nádražím a univerzitou jsou přeplněny nikoliv auty, ale právě koly. Jezdit v autě je přeci tak hloupé.
5. Němci nejsou Němci
O Kanadě jsem kdysi dávno zjistil že neexistuje nic jako Kanaďan. Každý je buď irský Kanaďan, ruský Kanaďan, italský Kanaďan… Přišlo mi to vždy velmi krásné a byl jsem zklamaný, že multikulturalismus funguje pouze v této daleké zemi. Není však složité odhalit, že něco podobného lze říci o Německu, o Němcích. Ulice jsou pestrobarevné, jazyky je možné slyšet skutečně všechny – a to vše bez větších problémů. Teze o konci multikulturalismu naprosto odmítám.
6. V neděli se nedělá
Tímto asi nikoho neohromím, ale ano, je to skutečně pravda. A další pravda je ta, že hned první neděli jsem chtěl jít nakupovat a z očividných důvodů jsem pohořel. Hm, trapas. V neděli jsou ulice zřetelně uvolněnější, otevřeno má pouze pár kaváren na nejrušnějších místech. A je to tak v pořádku – člověk byl stvořen k tomu, aby šest dní pracoval a v neděli si užíval plodů své práce.
7. Registrace, registrace, registrace
Za tři týdny strávené v Mannheimu o mě ví Německo mnohem více informací, než kolik české úřady zjistily za více než 20 let. Je samozřejmě otázkou, nakolik je to tak správně. Kontrola se zdá být všudypřítomná, to víte – německá pečlivost. A tak už jsem pevně zaregistrován v bydlišti, obdržel jsem unikátní číslo pro daňový systém a snad všude se musím prokázat tím či oním. Zcela vážně – potvrzení o ubytování, maturitní vysvědčení či třeba rodný list nosím raději pořád u sebe.
8. Papíry, papíry, papíry
A všechnu tu registraci je nutné nějak dokumentovat. Do počítače? Internetového uložiště? Ani náhodou – v Německu se papíruje a zase jen papíruje. Přihláška na univerzitu? 50 stran formátu A4 v obálce. Pracovní smlouva na univerzitě? 30 stran. Účet v bance? 80 stran – ano, vážně. A vše je pouze v úřední němčině, takže tomu stejně polovina lidí nerozumí (včetně Němců). Mé srdce ekologa pláče každý den. Alespoň si ale nemusím kupovat sešity, stačí jen psát na druhou stranu.
9. Podivná města
Jaká je daň za německý industriální zázrak? Některá města jsou prostě jenom industriální. Projevuje se to poté tak, že v takovém městě je nejkrásnější budovou kostel, který je ale vlastně pizzerií. A když si chcete koupit pohled, nemůžete, nikde se neprodávají. I místní totiž vědí, že nemají nic takového, co by šlo otisknout na tu stranu, kde jsou obyčejně ty hezké obrázky. Entschuldigung, Ludwigshafen, pravdu neschováš.
10. Rozklepané univerzity
A nakonec něco z univerzitního prostředí. A hned kvízová otázka za 2 bludišťáky – jak se v Německu (a pouze v Německu) končí přednášky?
a) odejde se s běžným mručením
b) zatleská se, neboť místní učitelé jsou samozřejmě pouze skvělí
c) všichni začnou jako šílení klepat do lavic
Ne, neuhodli jste – za c) je správně. A můžu vás ujistit, že už takto ťukám tři týdny a stále je to velmi směšné.