Politika je vznešenou činností správy věcí veřejných, ale z chladně pragmatického hlediska je hlavním cílem a měřítkem úspěchu každého politika prosté přežití – myšleno samozřejmě to politické. V tomto ohledu spatřila česká polistopadová scéna za 25 let své existence pouze dva skutečně silné politiky – Miloše Zemana a Václava Klause. V průběhu času se sice objevila řada lidí, kteří se Zemanovi s Klausem pokusili sekundovat, ať už to byl Jiří Paroubek, Mirek Topolánek či Miroslav Kalousek, ti všichni ale přicházeli a odcházeli (či ještě odcházejí) s proudem událostí. Proto ani není náhodou, že se právě Zeman a Klaus dostali až na pozici nejvyšší, tedy prezidentskou.
Zeman s Klausem, stejně jako ti, co se snažili je napodobit, mají společnou jednu věc – politika je baví. Díky tomu jsou ve hře zvané politika velmi dobří. Dokázali získávat (a Zeman stále získává) podporu ve volbách, svým blízkým i širším okolím umí hýbat podle svých potřeb a představ. Významnou schopností je uvažování několik tahů dopředu, které oběma prezidentům poskytuje zásadní výhodu oproti jejich politickým oponentům i celé veřejnosti. Zkrátka je samozřejmé, že abyste vydrželi tak dlouhou dobu na politickém výsluní, musíte naprosto přesně vědět, co který krok či slovo způsobí.
Politik potřebuje pro svoji hru jednu velmi důležitou věc – dynamiku.
Václav Klaus i Miloš Zeman se postupnou a velmi systematickou prací dostali až do čela České republiky. V posledních dnech, týdnech a měsících jsme pak nuceni sledovat a podivovat se nad každým jejich výrokem. Zemanova polemika nad stabilizací české společnosti či Klausovou přirovnání Evropské unie ke komunismu už dávno nepoškozují pouze prezidentský úřad a naši zemi jako takové, ale zcela otevřeně překračují hranici obrany svobody a demokracie. Otázkou ale je, proč tak oba muži činí? Setkat se lze s řadou vysvětlení, která odkazují na senilitu, alkohol či prostou provokaci. Nesouhlasím ani s jedním a za důkaz pokládám právě úspěšnou politickou minulost obou prezidentů, která potvrzuje promyšlenost jejich kroků.
Politik potřebuje pro svoji hru zejména jednu velmi důležitou věc – dynamiku. Sjednocená společnost nedává vzniknout střetům a názorové profilaci, klidová situace neumožňuje získat politické body na konkrétním tématu. Správný politik proto hledá spor, díky kterému se může vznést vzhůru, a pokud ten neexistuje, sám si ho musí vytvořit. A to je přesně věc, kterou můžeme v současnosti sledovat u Zemana i Klause. Klaus je zřetelně frustrován ze svého odstavení nejen od moci, ale také od vlivu. Zpátky do záře světel se proto chce dostat kontroverzními výroky a případně i v tandemu se silným prezidentem Zemanem. Ten si totiž zcela otevřeně testuje názorovou vyhraněnost české veřejnosti – ať už kvůli svým snahám přiblížit Českou republiku blíže k Rusku a Číně či jako přípravu před dalšími prezidentskými volbami. Jistě, Zemanovi sice byla v posledním průzkumu CVVM vyjádřena podpora pouze 37 % obyvatel, ale to je zatraceně silných 37 %, když je od otevřené důvěry prezidentovi neodradily ani události posledních týdnů (termín šetření byl od 3. do 10. listopadu). Je mnohem lepší opírat se o silnou podporu 37 % než o nejasnou třeba i 70 %. A to Miloš Zeman moc dobře ví.
Hlavním problémem je, že v této politické hře – rozdělování společnosti a manipulaci veřejností – všichni zdatně sekundujeme. Zejména mediální prostor je v poslední době zaplněn (pouze) debatami nad výroky obou prezidentů. Střet se viditelně stále prohlubuje a profilace je tím pro oba muže jednodušší. Vytváří se obrovská společenská dynamika, která začíná být nebezpečnou – rozdělení lidí do dvou táborů je vždy velmi nebezpečným jevem. Demonstrace jsou správným způsobem, jak vyjádřit svůj názor, i když i jeho formulace musí probíhat slušně (nejsme a nebuďme jako oni). Nezapomínejme ale na to, že Klaus a především Zeman chtějí, aby se o nich mluvilo a psalo a abychom byli nuceni stoupnout si do řady k nim, nebo naopak proti nim.
Havel viděl, že Klaus se Zemanem hrají politickou hru, ve které jim česká společnost pouze sekunduje.
Dosud jsem nezmínil osobu Václava Havla. Ten měl sice silnou politickou pozici, ale ta nevyplývala z umění hrát politickou hru. Jeho výhodou byla spíše sametově revoluční aura, kterou první prezident mezi lidmi měl. Václav Havel byl však i tak velmi významný, protože dokázal Klausovi i Zemanovi snad jako jediný skutečně vzdorovat. Jeho nástroji přitom nebyly plané debaty a řeči, ale zcela konkrétní kroky jakými byl rudolfínský projev či ústavní stížnost na volební zákon z doby opoziční smlouvy. Havel viděl, že Klaus se Zemanem hrají onu politickou hru, ve které jim česká společnost pouze sekunduje, a jejich pravidla dokázal prohlédnout a narušovat. V tom byla jeho pozice důležitá a dokázal si ji vybudovat možná právě proto, že skutečným politikem nebyl a nechtěl být.
Jak vzdorovat této nerovné partii? Pouze čekat na nového Havla je nesmyslem, najděme spíše kousek z něj v každém z nás. Musíme si uvědomit, že často jsme pouze manipulováni. Myslíme si, že neustálým propíráním každého Zemanova a Klausova slova oběma prezidentům vzdorujeme, ve skutečnosti jim hrajeme do karet. Oba dva je velmi těžké porazit na jejich vlastním hřišti, proto jim alespoň nenahrávejme vytvářením oněch politických témat a dělících linií ve společnosti. Na demonstracích vyjádřeme svůj kritický názor ukazováním červených karet, ale nerozdělujme se radikálními kroky, jakými je házení vajec. Politická elita musí jasně vystoupit na obranu svobody a tedy již skutečně i proti Zemanovi s Klausem. Využít je třeba konkrétní a účinné nástroje, které jsou k dispozici. Nikdo z nás ale nesmí do debaty zapadnout pro stále se opakující řešení výlevů obou prezidentů. Ano, buďmě kritičtí – a to velmi – ale nenabíhejme Klausovi a Zemanovi na vidle vlastním rozdělováním společnosti na my a oni, protože to přesně chtějí. To není zbabělost a tiché přihlížení, je to odmítnutí vkládat zbraň do jejich rukou, kterou následně používají proti nám samotným.
Demonstrace 17. listopadu 2014 na Národní třídě | foto: Jana Kneysová
Obr. v perexu: Demonstrace 17. listopadu 2014 na Národní třídě | foto: Jana Kneysová