Reklama
 
Blog | Lukáš Hájek

Rozhovory s uprchlíky

Vydal jsem se přímo mezi uprchlíky zeptat se na jejich osudy při putování napříč hranicemi. Zde jsou jejich autentické výpovědi.

Poslední týdny a měsíce ukazují, že v České republice je silně zakořeněná skepse vůči uprchlíkům. Tedy mírně řečeno. Odmítáme navrhovaná řešení například v podobě kvót, které sice nejsou dokonalé, ale vydávají se alespoň nějakým směrem. Zvykli jsme si pouze odmlouvat, alternativy přitom nenabízíme.

Největším problémem je ovšem nepochopení uprchlíků jako lidských bytostí, které jednoduše bojují proti strastem vlastních životů. Ty jsou přitom způsobeny jen a pouze tím, že se tito lidé narodili ve špatný čas na špatném místě, kde silnější spolu se šílenějšími rozehrávají svoji šachovou partii.

Rozhodl jsem se proto zdokumentovat očitá svědectví toho, co to znamená být uprchlíkem. Co to znamená opustit vlastní rodinu, přecházet potupně více či méně nebezpečné hranice, nemít v podstatě nic než vlastní život, o který máte rovněž každodenní strach. Vydal jsem se přímo mezi uprchlíky a zde jsou jejich výpovědi v záměrně útržkovité a nezměněné podobě:

MV: „Rodiče o tom věděli. Můj otec absolutně odmítl jít se mnou, říkal, tady jsem se narodil a tady zůstanu. Moje matka svorně zůstala s rodiči a moje sestra, dneska mi to vyčítá, že jsem ji nevzal s sebou, ale tenkrát také nechtěla. Čili já jsem šel z rodiny sám.“

JS: „Věděli. Můj tatínek, který měl ty zkušenosti. Maminka to úplně chápala a byli to taky oni, kteří říkali: ,Jestli chceš mít nějakou budoucnost, nějaký život, tedy ve svém oboru v medicíně, tak tady nemůžeš zůstat.’“

VS: „To si člověk potom musel vybrat, co si vezmeš a co necháš doma. To jsou těžká rozhodnutí. Já vím, řada těch kolegů, kteří byli nejdříve v té první skupině, když jsme to všechno plánovali, tak měli strach se sejít s druhou skupinou a někteří se prostě v poslední chvíli nemohli rozhodnout odejít. Když odejdeš, tak necháš všechno za sebou, všechno. Pro mě, já jsem byl mladý člověk, student.

BM: „Manželka, která měla zrovna kašel a rýmu, tak říkala, jdeme špatně a že máme jít více doprava. Já ji tenkrát  neposlechl. Já měl strach. To nás zachránilo, poněvadž tam byla škola. My jsme mohli mít nějakých 200 m do konce té školky v hustém lese. A tam na jednom místě jsme slyšeli střelbu. Podle mého názoru ne dál než 200 m, z automatu. Otázka je, jestli pohraniční stráž střílela na jelena nebo jestli to byl nějaký slušný člověk, který nám dal výstrahu.“

MH: „No a ten úsek v tom lese v té době, kdy my jsme převáděli, tak ještě nebyly žádné překážky vojenské, tam byly jenom hlídky, které procházely po těch hranicích po té lesní cestě nějaké. No a tak většinou před tím než jsme se přiblížili k té hranici tak jsme se usadily někde v tom lese a některý z nás pak šel prověřit jestli náhodou se na té hlídce nic neděje.“

VO: „No a my jsme prostě… a tam byl jeden a ten byl v té době ve vojenské službě, který nás převedl, ale řekl: ,Tak tam jsou ty hranice, tak tam jako běžte.‘ Tak my jsme tam prostě šli, ale někde jsme, to bylo v noci, ale někde jsme prostě zatočili špatně a druhý den ráno jsme prostě vrazili do hlídky. No, to by bylo nejhorší.“

RL: „Zavezli nás k hranicím. Ne k hranicím vlastně – tam do pohraničí – a potkali nás dva němečtí pašeráci, kteří nás pak měli převádět. Tito pašeráci šli s námi devět hodin. Napůl pršelo, bylo to v listopadu, pršelo, sněžilo, bylo to velice únavné, slyšeli jsme střílení, slyšeli jsme štěkot psů, šli jsme přes most – najednou nás vlak osvítil, tak zařvali, že musíme padnout do bláta. Do bláta jsme padli obličejem, aby prostě nás ten vlak neviděl. A také se stalo, že párkrát ti pašeráci hodili kufry na zem a utekli, tak maminka si řekla: ,Ó jé, už viděli někoho, tak utekli.‘ Jenomže oni tohle dělali, aby udělali schválně rámus, a kdyby tam byla stráž, tak že by stříleli, a jelikož, když utekli, dělali rámus, nebylo žádné střílení, tak se zase vrátili. Ovšem nás tam nechali sedět, že jo. No a potom, než jsme překročili hranice, jeden z těch pašeráků chtěl ještě více peněz, i když to měli řádně zaplacené.“

ZM: „No tak abych řekl, obtíže víc než strach. Já měl strach, já slyšel moje srdce jak jsem přecházel. To bylo, přecházel jsem v noci, musel jsem… měl jsem takové informace, že prostě někoho jako já… to bylo dost těžko přijmout… a přešel jsem tu hranici a když jsem přecházel, se pamatuji na to, že jsem musel přejít trať, železniční trať.“

SJ: „Neměli jsme převaděče, měli jsme známé, kteří nás odvezli dost daleko traktorem až k té kapličce, kterou jsem zmínil ve svém deníku. Ti nás dovedli blízko ke hranici a ukázali nám cestu, ale my jsme to měli už dopředu připravené s mapou a s těmi pohovory s lidmi, kteří tam žili.“

JK: „No to bylo v noci. Ve sněhu. To šlo hrozně pomalu, protože pohraniční strážci měli psy. Tak člověk musel vždy jít pár kroků, schovat se za křoví a když se nic nedělo, tak se šlo dál.“

BS: „Já totiž… Já sem po tom přechodu… Já sem věděl přesně, že když jedete do ciziny, tak se musíte někde přihlásit samozřejmě. Tak jsem první, co sem udělal, jsem šel do nejbližší vesnice a šel jsem na policii. To bylo v noci, hrozně v noci a přestalo pršet, to bylo zajímavé a bylo krásné počasí potom, ale já sem měl…  jak sem měl hrozně boty špinavé a všechno a přes řeku jít, tak samozřejmě jsem šel na tu německou policejní stanici a tam byla… policajt tam nebyl a byla tam nějaká starší paní, která tam dělala asi úklid. Tak ta mě chudák převlékla z těch mokrých hadrů, usušila to a když přišli ráno policajti, tak já sem byl docela slušný.“

MF: „Já mu říkám: ,Já chci do Německa, já jsem nepolitický, já vám zaplatím.‘ On: ,Fajn, to není žádný problém, já to dělám pořád.‘ On pašoval nějaké věci pro doktory.“

JV: „To oni nás vedli, to bylo… Oni nás asi tři nebo čtyři lidi vedli, nás dva a pomohli nám kdyžtak s kufry… Já teda nevím, nakolik to bylo upřímný a na kolik hraní na naše nervy, že říkali: ,Teď si musíte lehnout do příkopu, protože tam sto kroků nebo dvěstě kroků přechází hlídka za čtyři minuty, oni to mají rozdělené.‘ No a potom říkal: ,Už odešel.‘ Tak jsme zase šli…  A to se opakovalo asi pětkrát nebo šestkrát, a potom jsme přišli někam, kde nám řekli: ,Tak tady před vámi už je Německo. Tady my vás opustíme a jste na vlastních nohách.‘ Jenom nám neřekli kam jít.“

Zdají se výše popsané útržky jako dostatečně tísnivé? Dokážeme si vůbec představit, co to znamená být uprchlíkem na cestě za svobodou? Jsme schopni se na uprchlíky podívat více lidsky a nabídnout jim pomocnou ruku? Vždyť jsou to přeci lidé jako my. Stále nic?

A co když Vám řeknu, že nic z výše popsaných výpovědí nebylo současnými uprchlíky nikdy vyřčeno? Není to ale proto, že by se nic z toho nestalo. Omlouvám se, stali jste se nedobrovolně součástí sociálního experimentu. Uvedené útržky ze života běženců nejsou slova Syřanů prchajících do Německa, ale vzpomínky Čechoslováků, kteří v roce 1948 utíkali před komunismem. Zcela beze změny, pouze vytržené z kontextu.

Jsou to více než 60 let staré zážitky zapsané v rámci projektu Neviditelné oběti komunismu, který jsem dlouhá léta se svými kolegy vedl. Za iniciálami se tak v postupném pořadí skrývají Milan Vítek, Josef Skála, Vratislav Štafl, Bohumil Moravec, Milan Havlín, Václav Opřátko, Radmila Locherová, Zdeněk Maštalíř, Slavomír Ježek, Jan Košňar, Bohuslav Šárka, Miroslav Fic a Jan Vrána.

Zároveň to však jsou i události, které bohužel zcela reálně dnes a denně prožívají jiní lidé. Když po roce 1948 odcházely statisíce našich občanů z Československa, řada zemí jim nabídla pomoc. Přestože nemusely, přestože měly svých problémů dostatek.

Nyní můžeme někomu pomoci naopak my, splatit tak vlastní dluh historii. Nepromarněme svoji šanci na lidskost.

 

Obr. v perexu: Plot na maďarsko-srbské hranici | zdroj: commons.wikimedia.org

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama