Celý svět a zejména Evropa stále žijí v dozvucích brutálního masakru redakce Charlie Hebdo v Paříži. S přibývajícími rozloučeními se zavražděnými tvůrci satirického časopisu roste i hloubka diskuze nad tématy terorismu, imigrace, svobody náboženství a slova. Ano, všechny tyto věci jsou dnes spojovány dohromady. Je třeba souhlasit s tím, že se jedná o úzce spojené nádoby, ale více či méně kvalitní veřejné debaty z celého problému vytahují pouze kusé části, které se pak spojují jen v případě, kdy se to hodí do karet. Přitom se na současné dění musíme dívat s odstupem a pochopit tak, že celou dobu pouze objevujeme hranice vlastní tolerance a svobody.
Podstatná je otázka, jakým způsobem chápeme vlastní hodnoty a jakým způsobem je chceme bránit.
Evropská a obecně západní moderní společnost je založena na principech liberalismu a uctívání svobody. Míry vyznávání těchto hodnot se v detailech napříč zeměmi našeho kulturního prostoru liší, ale poměrně zřetelně nás odlišují od států, kde jsou svobody vyznání či politické participace cizím pojmem. Podstatná je však otázka, jakým způsobem vlastní hodnoty chápeme a jakým způsobem je chceme bránit.
Koncept svobody je z našeho pohledu vždy velmi nebezpečné omezovat, ale stejně nebezpečné je vnímání svobody jako možnosti chovat se zcela bez jakýchkoliv hranic a mantinelů. Kant s Hegelem chápali svobodu jako poznání nutnosti, tedy pochopení vlastních, myšleno vnitřních, pravidel, která předurčují způsob našeho chování. Člověk se tak stává svobodným teprve ve chvíli, kdy pozná řád světa, ve kterém chce doopravdy žít. Proto si určujeme limity našich činů.
Abychom pak naše hodnoty zachovali, musíme je bránit přesně těmi prostředky, které jsou jejich podstatou. Svobodu lze bránit pouze svobodou, protože i samotná cesta je součástí cíle. Pokud se tedy uchýlíme k využívání nesvobodných, neliberálních a dokonce i nedemokratických prostředků k zachování naší současné zdánlivě dokonalé společnosti, dříve nebo později upadneme do spirály nesvobody, ze které není návratu.
Právě tato zdánlivě filozofická polemika má velmi úzký vztah k dění posledních dnů. V duelu Tomáše Halíka s Erikem Taberym jsme mohli vidět dvě různá pojetí svobody. I já osobně v duchu Tomáše Halíka naprosto ctím svobodu tisku, ovšem ta musí být alespoň částečně vymezena vlastní zodpovědností každého tvůrce. Nikdo z nás pochopitelně nepolemizuje nad odsouzením zavrženíhodné reakce vrahů pařížských satiriků, ovšem kreslení čehokoliv co chci a co můžu není tou svobodou, kterou bychom měli vyznávat. Právo naprosté volnosti by v této i dalších oblastech vyjadřování mělo být zákonně dovoleno, ale osobní integrita každého jednotlivce by ho měla vymezovat.
Nesmíme se uzavírat a doufat, že vše kolem nás přejde.
Zbývá tedy otázka, jak svobodu bránit. Je zcela zřejmé, že se něco musí změnit. Mnozí z nás asi budou přirozeně obezřetnější ke svému okolí a větší pravomoce by měly být poskytnuty i tajným službám a dalším bezpečnostním složkám, které jediné mohou účinně podobným útokům zabránit. Zároveň se však nesmíme stát společností paranoidní a strachem ovládanou, řešením je pouze a jedině zachování si vlastní dobré tváře. Právě té tváře, kterou ukázali a stále ukazují mnozí Pařížané, tedy že chceme žít dál svobodně, nechceme nenávidět a odlišujeme islám od terorismu.
Ale co především nesmíme, je uzavírat se do zdánlivě bezpečné bubliny a doufat, že problémy okolního světa se nás nedotknou. Dnešní globální vesnice totiž již dávno nezná lokální války nebo kurzové nestability. Vše se týká všeho a podle toho bychom se i měli chovat. Musíme tak pomáhat řešit problémy v jiných regionech, aktuálně zejména na Blízkém východě, a nemůžeme být slepí vůči lidem trpícím válkou a hladem. V momentě, kdy bychom tak učinili, jsme na cestě k tomu, abychom takové chování připustili dříve či později i v Evropě.
Vlastní svobodu neubráníme tím, že ji odepřeme všem těm, kteří se provinili pouze tím, že se narodili na jiném místě planety, kde zrovna není tak hezky. Hodnoty naší společnosti by měly být darem a poselstvím, které nebudeme sice rozdávat zcela zdarma a automaticky, ale neměly by se stát nějakým výlučným obchodním artiklem. Pokud tedy lidé na jiném místě umírají, nás by to nemělo nechávat klidnými a měli bychom jim pomoci, finančně i nabídkou bezpečného místa k životu. Pouze svobodomyslným, vstřícným a přátelským chováním zachováme tyto principy i u nás doma.
Obr. v perexu: Je suis Charlie | zdroj: commons.wikipedia.org