Sobota, 9 hodin ráno. „Šéfe, tady je ta pila… a budu rád, když mi hned dáte nějakou hezkou práci,“ říkám s příchodem na zahradu školy. „Tak za prvý mi tykej – já jsem Milan, ahoj – a za druhý, támhle vzadu nechali zedníci hromadu suti, tak to musíme srovnat a zavozit hlínou,“ dostávám okamžitě odpověď. Na vedlejší část zahrady se přesouvám celkem rychle, protože počasí nám moc nepřeje a vypadá to, že začne každou chvíli pršet. A už to vidím – po nedávné rekonstrukci budovy školy se dělníci se zbylým odpadem příliš netrápili a jednoduše mix cihel, betonu, PET lahví a dlaždic naházeli ze svahu mimo dosah očí. Jak ale známe místní děti, hromadu by brzy našly a o malér je postaráno. Musíme to dát do pořádku, stejně jako spoustu dalších věcí…
Základní a mateřská škola v Dlouhém Mostě nedaleko Liberce není nijak zvláštní institucí. V obci s přibližně osmi stovkami obyvatel je to jedinná škola a to ještě pouze do 5. třídy. Starší děti už musí dojíždět, většinou do Liberce. Ve vesnické malotřídce více ročníků učí dohromady často jeden učitel. Vzpomínám si, že za mých let jsme v 5. třídě byli jenom dva žáci a učili jsme se společně se třeťáky a čtvrťáky. Populačně silné poslední ročníky ale začínají učebny znovu plnit a škola je v podstatě hlavním centrem vesnice, vede místní dětské divadlo a každoroční jarmarky. Prostě normální škola v malé obci. Něco je tu ale možná přeci jen jinak.
„Nazdar, chlape, ty jsi tady taky?“ Místní tatínkové se zdraví a hned berou do rukou lopaty či se poohlížejí po nejbližším kolečku. Jejich výzvou je hromada hlíny, která by už dávno měla být o 100 metrů vedle. „To víš, manželka zavelela, tak co se dá dělat,“ volá se smíchem muž svalnaté postavy v montérkách, „aby to tady prej děti měly zase trochu hezký.“ Ve skutečnosti jsme tady všichni kvůli ředitelce. Práce se vždy najde, jenže peněz je málo, a proto již podruhé svolala přátele školy z celé vesnice, aby přišli na brigádu. Tedy brigádu – spíš akci Z. Před pár lety jsme společně připravili zahradu na stavbu dětských prolézaček. Teď se tady opět sešli tátové na těžší práci, maminky na tu lehčí a sourozenci na to, co zbývá. Všemu velí právě ředitelka uvnitř školy a její manžel se školníkem na zahradě. Já jsem přišel, protože můj mladší bratr tady stále studuje, ale i jako místní absolvent sám pro sebe cítím, že chci naší škole tím málem pomoci.
Takhle se nám podařilo upravit zahradu již při minulé akci | zdroj: zsdlouhymost.cz
Byl jsem příjemně překvapen, že se sešlo snad 30, možná i 40 lidí. Chlapi donesli krumpáče, lopaty a hrábě, ženy a slečny zase napekli koláče a velikonoční beránky na občerstvení. Já jsem si půjčil od táty z práce motorovou pilu, která se už s rachotem motá všude okolo. Při práci panuje příjemná nálada a všichni se bojí jenom toho počasí. Společně se ale pustíme do akce a už mizí hromada suti, prořezávají se keře a stromy, likvidují se staré skříně. Když se konečně s rýčem v ruce dostávám do tempa, slyším blížící se cinkot skla. „Pánové, na žízeň.“ Co proti tomu říct. Lopaty a krumpáče na chvíli padají z rukou a už otevíráme první láhve a ťukáme si nad dobrými výkony. Mladá maminka kousek od nás pečlivě pleje školní bylinkovou spirálu a po chvilce pozorování a komandování se zastydíme a vracíme se zpět k naší hromadě hlíny. To už ale přichází paní kuchařka, která akci Z podporuje z kuchyně: „Pááárky,“ křičí, „pojďte si vzít, dokud jsou teplý.“ „Tady se ale vůbec nedá pracovat„, říkám s úsměvem ostatním. Všichni přitakají a i když máme hlad, necháváme párky na později a pereme se dál s naší hlínou. Je nás ale hodně, práce jde od ruky. Ve 12 máme hotovo.
Když se rozhlédnu po zahradě, skutečně je vidět rozdíl oproti ránu. Jsem rád, že děti si nebudou muset hrát na hromadě suti a proplétat se vzrostlým křáčím. Celou dobu přemýšlím i nad celou akcí svým stylem tak nápadně připomínající staré komunistické časy. Tady ale nikdo nikoho nenutil a přece přišlo spoustu lidí přiložit ruku k dílu. Nikdo nikoho nekontroloval a přesto jsme odvedli poctivou práci, za kterou se nestydíme. Všichni tatínkové a maminky by si přitom určitě rádi odpočinuli po pracovním týdnu či zvelebovali svoji vlastní zahradu. Místo toho ale přišli do místní školy, i když by si mohli říct, že je to na škole samotné dát si věci do pořádku. Těmto všem lidem ale záleželo na tom, kde si hrají jejich děti a jak vypadá škola, kam třeba i oni sami před lety chodili. Věnovali proto své dopoledne dobré věci za láhev jedenáctky a dva párky. Tohle je akce Z, která se mi líbí. Tohle je akce Z, která má smysl a na kterou přijdu i příště.
Obr. v perexu: Zahrada školy v Dlouhém Mostě | zdroj: zsdlouhymost.cz