Státní svátek 28. října, jehož připomínka nás čeká v úterý, je vskutku zvláštním dnem. Jedná se o den vzniku samostatného československého státu, tedy téměř sto let starého aktu, jehož dítě dnes už ani neexistuje. Ve společnosti sice určitá nostalgie po „československém“ bratrství jistě přetrvává, ale má pramálo společného s odkazy na prvorepublikové myšlenky. Ty se nám přitom zdají vzdálenější, než jak blízko ve skutečnosti jsou. Velká část z té pro někoho dávné historie se zcela zřetelně promítá do našeho dnešního světa politického i společenského. Právě proto je 28. říjen velmi důležitým dnem, který stojí u počátku naší vlastní státnosti a tvorby veřejného řádu. Prezident Miloš Zeman však z této významné vzpomínky opět dělá svoji vlastní soukromou akci, když samolibě rozhoduje o pozvánkách do Vladislavského sálu a velmi osobitě vybírá i oceňované.
Rozruch vyvolalo nepozvání dvou rektorů vysokých škol, tedy vrcholných představitelů akademického a veřejného života, reprezentanty české inteligence. Jedná se přitom o stejné rektory, kteří nebyli pozváni již vloni. Důvody jsou zcela zřejmé, ba co hůře, prezident se s nimi veřejně prezentoval v roce 2013 a opětovným nepozváním je potvrzuje i v roce letošním. Mikuláši Bekovi z Masarykovy univerzity bylo vyčteno, že „urazil hlavu státu“ (!) odmítnutím jeho přednášky na univerzitní půdě v předvolebním období, což je běžná politika univerzity a navíc v tehdejších volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 kandidovala Zemanova strana SPOZ. Rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer se zase odmítl zúčastnit jmenování profesorů na protest proti Zemanovým výhradám k Martinu C. Putnovi.
Prezident doufá v naši nečinnost a věří, že mu opakování jeho chyb může projít. Nesmí!
Loňská aféra vyvolala pozdvižení v akademické obci, což vyvrcholilo odmítnutím pozvání na Pražský hrad celou řadou dalších rektorů. Tento akt měl pak značný ohlas i v celé společnosti a Zemanovi toto sebestředné chování při natolik významném dnu bezesporu uškodilo. Letos se však zdá, že situace je mnohem klidnější, i když Zeman dokazuje, že nezapomíná a hodlá postupovat naprosto stejně a už tak i činí. Rektoři se akce nezúčastní z jiných než protestních důvodů, společnost a média zůstávají klidnými. Nepodléhejme konformitě a neschvalujme něco, proti čemuž jsme se ještě před rokem bouřili. Prezident doufá právě v naši nečinnost a věří, že mu opakování jeho chyb může projít. Nesmí!
A to i proto, že pochyby opět musí vyvolávat i jména oceňovaných, která se celý týden s větší či menší jistotou dostávají do médií. Uznání jednotlivých osobností je do značné míry věcí osobní preference, vznamenání státní by však mělo odrážet postoje celé společnosti, kterou reprezentuje právě ona hlava státu, tedy Vy, pane prezidente. Nikdo z nás nepochybuje o správnosti vyznamenání pro Nicholase Wintona, pro kterého se nejenom v České republice sebralo ohromné množství podpisů přimlouvajících se i za jiné významné ocenění – Nobelovu cenu míru. Docenění by měl dostát i celospolečenský odkaz Miroslava Zikmunda či historičky Věry Olivové.
Pochybnosti se však objevují u dalších jmen jako Robert Sedláček, Filip Renč nebo Robert Fico. Ve všech případech jde o lidi, kteří mají svoje zásluhy, ale dle mého názoru – a přiznávám, že jde skutečně o názor každého zvlášť – ne takové, aby mohli obdržet absolutní uznání od celé české veřejnosti. Robert Sedláček i Filip Renč natočili několik (podle vkusu) na úroveň české kinematografie dobrých filmů, ale zcela jistě ne takových, které by dosahovaly kvalit Zdeňka Svěráka či Heleny Třeštíkové, kteří svými díly toho udělali a dělají pro společnost mnohem více. A na tom shoda panuje. Robert Fico by pak mohl být údajně oceněn za udržování dobrých sousedských vztahů Slovenska a Česka. Ale ptám se – nečiní a nečinili tak i jiní slovenští politici bez vyznamenání, tedy samozřejmě s výjimkou Vladimíra Mečiara? Neměly by dobré vztahy Slovenska a Česka být samozřejmostí? Ne, že by se nemohly dávat státní vyznamenání za něco zdánlivě samozřejmého, ale skutečně je chceme „rozdávat“ pouze za to, že někdo udržuje dobré vztahy, když ani nelze říci, že by je posiloval?
Neprosím, nežádám, ale apeluji a vyzývám – pane prezidente, vraťte nám 28. říjen.
Musím se tázat zcela otevřeně – co má společného to, že si jsou Zeman a Sedláček mimořádně blízcí, že Renč natočil pro Zemana (podle mého názoru velmi dobrý) předvolební klip a vytrvale ho podporoval, že Fico je v Evropě rovněž mimořádným odpůrcem protiruských sankcí a „prostě jen“ příbuzný sociální demokrat? Na jménech, která si zaslouží státní vyznamenání nemusí panovat naprostá celospolečenská shoda, která je zřejmě i nemožná, ale zásadně nesmí vyvolávat tak velké pochybnosti. A ty vyvolávají.
Tato fakta jednoznačně potvrzují, že prezident Zeman nepojímá 28. říjen jako vzpomínku na základ naší státnosti, ale jako oslavu hlavy státu. Oslavu sebe sama. A já neprosím, nežádám, ale apeluji a vyzývám, protože je to mé právo jako hrdého občana této země – pane prezidente, vraťte nám 28. říjen. Vraťte nám státní svátek, protože to je náš den, den všech, kteří se cítí býti pokračovateli hodnot první republiky, která sice nebyla dokonalá a měla mnoho chyb, ale je součástí naší historie. Neberte nám ji. Sjednocujte a nerozdělujte. Nečiňte mezi lidmi rozdíly na základě toho, jak se k Vám staví, máme právo na vhodnými prostředky vyjádřený názor. Začněte jednoduchými věcmi. Pozvěte všechny rektory a nad osobnostmi vyznamenaných přemýšlejte zevrubněji. Vyznamenání totiž neudělujete Vy, ale my. Vy jste jenom prodlouženou rukou občanů. A na to pamatujte. Ve dnech těchto, i dalších.
Obr. v perexu: Vladislavský sál | zdroj: commons.wikimedia.org