Ze školy jsem ve středu přišel naprosto vyčerpaný. Celý den opakovacího kurzu matematiky dalo mně i mým spolužákům pořádně zabrat, a tak jsem se těšil na večerní odpočinek. Ve zdejších ulicích jsem stále ještě nováčkem, ale do svého nového domova trefím už rychle. Když otevřu dveře od bytu, spolubydlící Jan mě v tu chvíli německou angličtinou zdraví: „Hi Lukas, how are you?“.
Odpovídám spíše bezmyšlenkovitě a ihned mířím do svého pokoje. Přeci jen se ale pozastavím nad tím, proč Jan pobíhá po bytě v takovém spěchu. „Jdu na takovou super akci,“ odpovídá na můj dotaz vzápětí, „jmenuje se to Refugees, welcome to Mannheim.“ To mě ihned zaujme a chci vědět víc. Jan nemá čas na vysvětlování a rovnou mi říká, abych šel s ním. Tedy jdu.
Do německého Mannheimu jsem přijel teprve v pondělí. Město na Rýnu se má stát na nejbližší dobu místem mého dalšího studia. Dostávám konečně možnost věnovat se v politologii v zahraničí a Německo je zcela ideální destinací. O to více v současné rozbouřené Evropě, kdy jsou to právě naši západní sousedé, kteří převzali otěže evropského povozu. Fandím jim, i když mám obavy, zda to zvládnou sami. My ostatní se jim totiž jen potichu a hloupě smějeme.
Jan mi po cestě vysvětluje, že akce se koná již podruhé. Má se jednat o jakýsi společný piknik všech místních komunit, všech lidí bez rozdílu. „Je jedno, zda jsi sem přijel včera nebo před deseti lety. Je jedno, zda jsi muslim nebo křesťan. Jednoduše si pojď sednout na břeh řeky a seznam se s ostatními. Chceme jim ukázat, že všechny slušné lidi tady vítáme.“ To se mi líbí, jen vlastně přemýšlím, zda jdu někoho vítat já nebo bude někdo vítat mě. Nad maličkostmi ale není čas přemýšlet a přidávám do kroku, abych Janovi stačil.
Na břehu se na travnaté ploše a pod blízkým mostem už rozkládá jedna pikniková deka vedle druhé. Všichni usedají pokud možno blízko k sobě, aby měli možnost vzájemně si popovídat. Když rozložíme svoji deku, nestačím sledovat počty příchozích. To je ten, to je ta – promiňte, jména vždy napoprvé zapomenu. To ale nevadí, vnímám jen to, jak se všichni neustále usmívají.
Postupně si začínám všímat, jak se kolem mě míchají lidé různých jazyků, barvy pleti a stylů oblečení. Je to fascinující, protože nikde není možné vidět jediný úlisný pohled, jediný předsudek. Lidé si vzájemně povídají, pomáhají si otevírat donesená piva a vytahují badmintonové rakety. K tomu všemu hraje v pozadí nijak nezkušený DJ.
„Chceš donést něco k jídlu,“ ptá se Jan. Nechci se nechat obsluhovat a jdu proto s ním k nejbližším stolkům. Ty jsou obtěžkány jídlem všeho druhu – saláty, pečené maso, vegetariánský výběr, krásně vypadající ovoce. „Kolik se za to platí?“ Na moji otázku Jan pohotově odpovídá: „Ale co blbneš, za to se neplatí – každý něco donese a všichni si berou, na co mají chuť. Jen si dej.“ A skutečně, lidé si vyměňují jídlo jako další formu vzájemného poznávání. Žaludek máme přeci všichni stejný.
Je mi trochu trapně, protože jsem nic s sebou nedonesl. Beru si proto jen skromně z lákavě vypadající salátové mísy a usedám s ostatními k večeři. Jídlo je skvělé a ani nevím, komu mám poděkovat. Už mi ale dochází, že na tom vlastně nezáleží – všichni zde sdílíme tyto věci dohromady. Nejde o jednotlivce, ale pevnou a vzájemně důvěřivou komunitu.
Otáčím se k ostatním a s pokorou jim děkuji, že mě sem vzali. Uznávám, že je to naprosto úžasná akce. Vzápětí pak musím dodat, že něco takového by v České republice nebo na Slovensku nebylo vůbec možné. Ptají se proč – co na to říct? „Česká republika není vůbec zlá země, žije tam spoustu skvělých lidí a já to tam mám rád. V této jedné věci jsme ale nyní neuvěřitelně hloupí. Jsme slepě vystrašení.“
Jako politolog na začátku kariéry si pak dávám za povinnost podat ostatním alespoň trochu hlubší analýzu: „Pochopte, u nás takové komunity nemáme, a proto nevíme, že to jsou lidé jako my. Bojíme se toho, co neznáme. Je to paradox multikulturního soužití. Když by se u nás něco podobného zkusilo uspořádat, byli by tam asi jen mladí lidé, studenti s otevřeným obzorem – tady ale běhají i rodiny s malými dětmi, sedí tu důchodci a nikdo nemá strach. V České republice by nás navíc musela chránit policie před partou chlápků s šibenicemi.“ V kruhu se zájmem přikyvují a říkají, že v bývalém východním Německu je to vlastně dost podobné.
Při odchodu jsem hluboce zamyšlený nad silou dnešního zážitku. Jsem v Německu teprve pár dní a i přesto vidím ten rozdíl oproti nám. Nikdo tu ale slepě nemává cedulemi „Herzlich Willkommen“. Lidé tady jen chápou, že jsme všichni stejní a každý si zaslouží místo, kde může žít v klidu a pohodě. Místo, kde pokud bude dodržovat pravidla komunity, ta ho mezi sebe přijme.